My inner Hermione

Filmy o Harrym Potterovi mám ráda už od té doby, co jsem je jako malá viděla poprvé. Ke knížkám jsem se dostala až později, ale filmy jsem milovala. Věděla jsem, že je Hermiona skvělá ale až teď, o pár let později při čtení knih jsem si uvědomila, jak důležitá a úžasná Hermiona vlastně je. A ne jenom proto, že umí kouzlit a je loajální a odvážná, i když to jsou taky hodně důležité vlastnosti.
Hermiona je typická "know-it-all". Hodně toho ví a co neví, rychle si to zjistí. Hodiny tráví v knihovně, ponořená v knížkách a úkolech. A rozhodně se nebojí dát svojí inteligenci najevo. Všem ukazuje, kolik toho ví a je pyšná na svoje vědomosti a odhodlání. A i když to někdy přehání, tento její mindset je něco, co by si měl osvojit každý z nás.

Základní školu jsem zrovna v oblibě neměla a učení jsem nic moc nedala ani na střední ale vždycky jsem ráda všechno věděla. Snažila jsem se vědět toho co nejvíc bez velkého úsilí,což znamená že jsem hodně četla, poslouchala jsem lidi okolo a později jsem si i vyhledávala spoustu věcí na internetu. Škola mě nebavila ale vlastně mě bavilo učit se nové věci. Naši mi říkali, že jsem chytrá jako rádio a mně se to líbilo. Možná jsem to někdy až moc přeháněla a mluvila o věcech, o kterých nic nevím. A čím jsem byla starší, mluvila jsem míň a míň. Ne jenom, když jsem si myslela nebo věděla správnou odpověď ale celkově. Protože nebylo "cool" zajímat se o věci jako řecká mytologie a historie a doopravdy si užívat hodiny češtiny nebo angličtiny. Jak hloupé, že? Tak jsem se snažila svoje vědomosti nepoužívat a později jsem se i bránila získávání nových.
Na střední škole jsem sice našla lidi, kteří mě měli rádi takovou jaká jsem ale pořád bylo dost těžký znovu najít svůj hlas a zase začít mluvit. A do toho puberta a alkoholické středy a středoškolské problémy.

Až při učení na maturitu mi došlo, že mě učení baví. A že ráda dostávám dobré známky a ráda vím odpovědi na otázky při hodinách. S vysokou školou se ve mě něco zlomilo. Ze (skoro) všech přednášek jsem absolutně nadšená. Sedím  tam hodinu a půl a poslouchám o historii Anglie, dozvídám se kolik jejich králů bylo vlastně z LGBT komunity, potvrzuji si svůj názor na to, že historie se opakuje pořád dokola a učím se nové věci o jazyce jako takovém, a taky si potvrzuji, že anglických slovíček umím pořád zatraceně málo. Baví mě to. Vážně mě baví učit se a baví mě o těch věcech mluvit. Přidejte k tomu mojí posedlost Marvelem a zjistíte, že já jsem vlastně strašnej nerd, nebo geek, nejsem si jistá tím rozdílem. A miluju to. Neříkám, že jsem nějak extra chytrá, to vůbec ne,ale baví mě se učit. A ne jenom to, co nás učí škola ale i to co nás učí život.

Pořád ale jsou chvíle, kdy schválně říkám, že mě to nebaví, nebo kdy si úplně zbytečně stěžuju. Jo, někdy toho je hodně ale většinu času to vlastně docela zvládám. Jde prostě o pozůstatky ze základky a já mám pořád ještě problém přiznat si, že jsem v něčem dobrá. A vím, že nejsem sama.
Mám pocit, že během vyrůstání si všichni připadáme, jako že nejsem dost. A že se musíme co nejvíc přizpůsobit okolí,aby jsme přežili, protože lidi dokáží být vážně zlí. A možná to potom je jednoduší ale za jakou cenu? Pokud máte něco, co vás strašně moc baví, naplňuje to vaše srdce, jde vám to a máte z toho radost, proč se to neukázat světu. Nejde jenom o učení, cokoli vám jde a baví vás, nikdy se toho nevzdávejte.  Buďte jako Hermiona.

Najděte si něco,co vás dělá šťastný. 

Najděte si něco, v čem jste dobří.

Kašlete na lidi okolo a na jejich názory.

Nestyďte se za svoje přednosti, je to zbytečné.

A dělejte všechno, aby jste byli šťastní.