(Late) recapitulation of 2017

 Hlásím, že jsem přežila zkouškové období. Ještě sice musím dodělat nějaké věci a možná si zopakuju jednu zkoušku ale ten největší nápor učení je pryč. Tenhle týden budu hlavně nahrazovat ty dva týdny, co jsem nebyla v práci, ale potom se to všechno vyrovná a já budu mít konečně trochu volnější režim. To znamená dohnat blog, seriály a přečíst všechny ty knížky, co jsem si napůjčovala.
Vím, že je tohle shrnutí extra pozdě,ale dřív jsem se k tomu nedostala. Je to takové shrnutí toho, co si chci vzít z minulého roku do tohohle.
Vím, že pro svět to byl další hrozný rok (taky cítíte v novém roce naději na změnu? já teda rozhodně. ale možná za to může Oprah) ale pro mě to byl jeden z nejlepších roků co si pamatuji a celý tenhle vibe si chci zachovat i tenhle rok.
Jaký byl váš rok? Co je jedna věc, kterou chcete určitě přenést do tohohle roku?
A pro ty z vás, kteří se taky perou se zkouškama, přeju hodně nervů a štěstí. A nezapomeňte při tom všem myslet hlavně na svoje zdraví :*

O většině z těch větších věcí, jako je maturita, vysoká, Egypt a brigáda jsem psala. Můj rok se samozřejmě skládal i z jiných, stejně důležitých věcí,ale myslím že tohle jsou ty faktory, které mě dostali tam, kde jsem.
Bála jsem se všech těch změn. Bála jsem se, že nedám maturitu. Že se porouchá letadlo na cestě do Egypta. Že se něco zlého stane v Egyptě. Že se nedostanu na žádnou vysokou. Že budu muset začít úplně od znova ve městě, kde se mi úplně nelíbí na oboru, který se mi úplně nelíbí. Že se naše vztahy s Miloušema přetrhají. Že ty "omyly", co jsem provedla během roku, během hledání sebe samé, zničí to, na čem mi vážně záleží. Že neseženeme byt. Že to nebudeme zvládat finančně. Že to spolu s holkama v jednom bytě nevydržíme. Že budu jenom zalezlá v bytě. Že si brigádu nenajdu. Že mě z ní vyhodí. Že nebudu zvládat práci i školu. že nedám zkouškové. A miliónu dalších, běžných věcí. Jo, bojím se takhle hodně celý svůj život, it kinda sucks.

Všechno se to zvládlo. Nebylo to všechno skvělé a rozhodně to nebylo a není jednoduché ale jsem strašně vděčná, za všechny tyhle obavy, za všechny ty věci, co mi stály v cestě, za všechno co se stalo a i za svoje chyby. V roce 2017 jsem konečně poznala sama sebe. Alespoň tak, jak jen to jde. Jsme totiž žijící a neustále se měnící organismy a nikdy se nemůžeme úplně pochopit. Sami sebe, natož o ostatní. Ale rozhodně jsem se toho o sobě spoustu dozvěděla a naučila jsem se spoustu věcí. O sobě, o životě, o lidech.

Tak například díky maturitě a zkouškovým vím, že se zvládám učit a že mi na tom vážně záleží. Baví mě se učit něco, co vím, že budu v budoucnosti potřebovat. Spoustu lidíí není šťastných s tím,co studuje, nebo s učením obecně. A je v pořádku, když učení není pro vás. Nebo když nechcete ze střední dál pokračovat. Nebo když zjistíte, že vás to prostě nenaplňuje. Důležité je dělat to, co vás baví. Co vás neubijí a co vám dává nějaký smysl. Pro mě je to tohle. Zní to šíleně,ale sedět na přednáškách,mluvit anglicky a bavit se o kultuře a historii je pro mě to pravé. Hlavně to mluvení anglicky.
Taky mi došlo, že se musím naučit víc starat sama o sebe. Vždycky, když se toho hodně děje, dokáže mě to úplně pohltit. Před tím, než jsem jela na Vánoční prázdniny domů  jsem měla směny navíc a byla ze mě chodící zombí. A do toho jsem se hned po svátcích musela učit na zkouškové a rozhodně mi to nepomohlo. Musím si najít chvíle na seriály a čtení a psaní. Protože bez toho to nejsem já. And that sucks. Jo a taky bych měla častěji chodit k doktorům, ups.

Taky jsem pochopila, že to, jak funguje moje myšlení a moje psychika není úplně v pořádku.A že si to opravdu jenom nenamlouvám a nesnažím se na sebe strhnout pozornost, jak jsem si svoje špatné dny vysvětlovala předtím. Došlo mi, že je to v pořádku. A taky, že bych o tom měla víc mluvit. A že to není strhávání pozornosti na sebe. Chci o tom víc mluvit a psát, protože nechci, aby se takhle cítili i další lidi. A nemyslím to tak, že můžu pomoct lidem s psychickými nemocemi. Ale můžu jim pomoct pochopit, že je to v pořádku. Že to nejsme my. A že je v pořádku o tom mluvit a cítit to, co cítíme.A když se na vás vaše okolí dívá divně kdykoli o tom začnete, fuck them. This is your life and your mind and you know it the best and if talking about it helps you, just talk. And just really, fuck them. I am so angry at some people.
Jak jste si všimli, přecházím do angličtiny úplně bezmyšlenkovitě, omlouvám se, ale očekávejte takovýhle přechodů víc. This is me, sorry
Naučila jsem se mít se ráda. Není to perfektní, protože tohle je něco, co nikdy nemůžete přestat trénovat,ale miluju to. Mám ráda svojí duši, svoje tělo a svojí mysl. Mám ráda sebe a chci, aby byl každý schopný to sám sobě říct a myslet to vážně. Čekejte na toto téma spoustu článků.

Taky jsem konečně pochopila, že nikdo není perfektní. Lidi, vztahy, vůbec nic. A že v hádce je většinou chyba na obou stranách. A že bych se měla přestat cítit tak ublíženě kvůli kravinám. Protože to, na čem opravdu záleží is the bigger pictire. Je to jednoduché. Tenhle nápad jsem dostala od Starr. Stačí si vytvořit seznam dobrého a špatného a jenom sledovat, co převažuje. To je způsob, jak přestat být naštvaná na rodiče, kamarády, přítele. V podstatě seznam pro a proti a když pro převažuje, kašli na hrdost a jdi se omluvit, nebo zruš mlčení. Pokud proti, odejdi. It is not that easy, I know,ale je to to, čeho se chci držet v roce 2018. Život je moc krátkej na to držet si blízko lidi, kteří za to nestojí a být naštvaný na lidi, kteří za to stojí. Ale zase je dobrý dát si chvíli pauzu a jenom dýchat.
Díky brigádě v knihkupectví a všem těm novým věcem, co jsem musela dělat, je pro mě mnohem snazší mluvit s lidma. A pouštět si je k sobě líp. A nikdy jsem si nemyslela, že k tomu jednou dojdu, protože mi mluvení s lidma vůbec nejde. Ale zlepšuju se. A nebojím se. Aspoň ne moc
A nakonec už jenom pár "mouder" směřovaných hlavně na mojí osobu.

Hudba a cast of Supernatural vyřeší všechno. 

Je v pořádku jít jinou cestou než ostatní. 

Je v pořádku mít nové kamarády, i když žiješ s těma starýma. 

Priority holka, priority. 

Míň fňukej, víc se směj, breč a křič když chceš. 

Mluv, hlavně mluv prosím. 

Jestli to budeš držet v sobě, udusíš se.

Zkus víc hýčkat své nejbližší, prosím. 

Piš, piš, piš. 

Hlavu vzhůru a snaž se tímhle rokem protancovat.

And never let yourself go, please.